Historie

Historie vzniku pevnosti Josefov

Proč a jak došlo ke vzniku pevnosti

Když rakouský panovník, habsburský císař Karel VI. přestal doufat v mužského potomka, prohlásil v roce 1713 v takzvané pragmatické sankci habsburský trůn za dědičný i “po přeslici”. Ačkoli pragmatickou sankci uznala většina evropských vladařů, s nástupem Marie Terezie (1717 – 1780) na trůn po Karlově smrti v roce 1740 se mnozí začali hlásit o svá dědická práva. Bavorsko-francouzská armáda kurfiřta Karla Alberta obsadila Čechy, vstoupila do Prahy a ohrožovala i Vídeň, pruský král Fridrich II. zpochybnil dědické nároky Marie Terezie na Slezsko a Kladsko a svůj nesouhlas vyjádřil vojenským vstupem na slezské území 16. prosince 1740. Již 3. ledna 1741 dobyl pevnost Wróclaw, v dubnu téhož roku Brzeg a Nysu, 9. května Glogów a zanedlouho potom Kłódzko a Śvidnici.
V této situaci se 13. března 1741 Marii Terezii, která mezitím našla útočiště v Bratislavě, narodil syn Josef, následník trůnu.
Slezská válka sice skončila 11. června 1742 Vratislavsko-berlínským mírem, avšak Marie Terezie většinu Slezska a celé Kladsko (a s nimi i zmíněné vojenské pevnosti, které byly střežily severní hranici monarchie) ztratila. Proto už v témže roce začala být na pevnost přestavována Olomouc.
Klid zbraní však nenastal. Ve druhé slezské válce v letech 1744 až 1745 princ Karel Lotrinský stál po dobu tří měsíců proti pruským vojskům poblíž Hradce Králové. Jejich postupu do vnitrozemí sice zabránil – Prusové se nakonec stáhli do Slezska -, avšak dobýt zpět ztracená území se nepodařilo, takže Drážďanský mír 25. prosince 1745 žádné ze stran územní zisky nepřinesl.
Jedenáct let nato, v roce 1756, začala třetí slezská válka, nazývaná sedmiletá. V bitvě u Kolína proti polnímu maršálu Daunovi 18. června 1757 okusila Fridrichova vojska poprvé na území Čech hořkost porážky a další boje se pak odehrávaly na území Slezska a Pruska. Hubertusburgský mír 15. února 1763 přesto ztrátu Slezska a Kladska potvrdil definitivně.
Neblahé zkušenosti z předchozích tří válek donutily habsburský dvůr vážně se zabývat reformou rakouského vojenství. Díky obratné diplomacii tehdejšího ministra zahraničních věcí Václava hraběte Kounice a rodinným svazkům se mezitím z Francouzů a Rakušanů stali spojenci, a tak k uskutečnění plánů na posílení obranyschopnosti říše byli do Vídně povoláni odborníci z Francie, proslulé tehdy svou vyspělostí v oboru fortifikačního (pevnostního) stavitelství.
Když na jaře roku 1763 navrhl prezident Dvorské válečné rady polní maršál Leopold Josef Maria hrabě Daun (1705 – 1766) vybudovat pevnost, která by nahradila pevnost Kłódzsko a bránila postupu útočníka od Náchodské branky, jako vhodné lokality uvedl Hradec Králové na soutoku Labe a Orlice nebo vesnici Ples poblíž soutoku Labe, Metuje a Úpy. Při rozhodování, které místo vybrat, se názory vojenských poradců rozcházely. Přesto už v roce 1764 vyhotovil francouzský inženýr Claude-Benoit chevalier de Saint-Louis Duhamel de Querlonde (Klaudius Benedikt rytíř řádu Svatého Ludvíka Duhamel z Querlonde, 1721 – 1808) první plány pevnosti Ples. Ředitel inženýrského sboru vévoda Karel Lotrinský však na návrh svého zástupce polního zbrojmistra hraběte Harsche předložil Marii Terezii rozhodnutí opačné, ta s jeho stanoviskem souhlasila, a tak v letech 1766 až 1788 byl moderním bastionovým opevněním obehnán Hradec Králové. Josef II. (v roce 1764 zvolený císařem a od roku 1765 spoluvladař Marie Terezie) v té době několikrát (1766, 1768, 1769, 1771, 1772 a 1776) při svých cestách na jaroměřsko zavítal, jako by se s myšlenkou vybudovat pevnost v tomto místě nechtěl rozloučit.
V roce dokončení královéhradeckého opevnění, v červenci 1778, pruská vojska znovu vpadla na území Čech a začala válka o dědictví bavorské, známá též jako bramborová. Tehdy se v severních a východních Čechách po boku Josefa II. postavili na odpor Fridrichovi II. generálové Gideon Ernst von Laudon (1717 – 1790) a Mauritius Lacy. Válka byla záhy, v květnu 1779, ukončena Těšínským mírem, neboť se generálu Lacymu podařilo pouhým polním opevněním poblíž Jaroměře vpád početné pruské přesily zadržet a útok změnit na složité, důmyslné, avšak vpodstatě bezzubé manévry v podhorských brambořištích Podkrkonoší. Pevnost Hradec Králové, ležící přece jen příliš hluboko ve vnitrozemí, se při tom osvědčila spíše v úloze týlové podpory císařských vojsk.
Tím bylo o novostavbě pevnosti Ples definitivně rozhodnuto.

Stavba

Ještě v průběhu roku 1779 byly znovu posouzeny původní plány (od roku 1777 generálmajora) inženýra Duhamela de Querlonde a po drobných připomínkách schválen k realizaci jeho (dnes nedochovaný) plán číslo 11. Josef II. sdělil v říjnu 1779 maršálu Hadikovi, že Marie Terezie se stavbou pevnosti Ples souhlasí a že jsou vyhotoveny plány a model pevnosti. Současně požádal generálmajora inženýra Duhamela de Querlonde o posouzení Pellegriniho plánů současně připravované pevnosti v Trávčicích a Německých Kopistech na Ohři.
Hned v lednu 1780 vykoupila císařská komora od knížete z Paaru vesnici Ples a okolní území, po hranici plánovaného dostřelu pevnostních děl byl vykácen lesní porost a za touto hranicí postaven Nový Ples. Tam a do nedalekých Rasošek (ale i do dalších míst v okolí) byla přestěhována většina obyvatel Plesu; zůstali pouze ti z nejvýchodnějšího a nejzápadnějšího cípu vesnice (dnes v těch místech jsou Starý Ples poblíž Metuje před pevností a Dolní (Vodní) Ples za jejím soutokem s Labem). Na stavbu začali přijíždět řemeslníci z různých míst habsburské říše i okolní Evropy a budovat zde své dílny, spolu s nimi se sem začali sjíždět i obchodníci a rozliční šejdíři všeho druhu, začalo najímání dělnictva. Armáda začala připravovat ubytování pro vojáky, kteří zde měli udržovat pořádek, a opravovat opuštěná pleská stavení pro důstojníky, stavební odborníky a úředníky.
Stavba sama začala 1. května 1780 vytýčením základního bodu pro měřické úkony v místě dnešního náměstí a v prvních fázích pokračovala vyměřováním a přípravnými a terénními pracemi. Obě řeky, Labe i Metuje, byly svedeny do nových umělých řečišť a necelý kilometr před jejich novým soutokem byl mezi nimi prokopán spojovací kanál Tak vznikl pod budoucím severním kolištěm pevnosti umělý ostrov, později opevněný. Řeky zde měly vedle plnění své přirozené funkce zpomalení (nepříliš předpokládaného) postupu útočníka ze severu být zásobárnou vody pro zatopení rozsáhlých inundačních (záplavových) kotlin na východ od pevnosti, odkud se postup útočníka předpokládal, a přesměrovat tak jeho pohyb k jihovýchodnímu předpolí pevnosti, kde měl – vzhledem ke zvlášť (pro obránce) příznivým terénním poměrům – nejméně nadějí na úspěch při útoku a kde také bylo opevnění nejrozsáhlejší.
S jiným použitím vodní obrany (například zaplavením hradebních příkopů, jako tomu bylo třeba v Terezíně) se zde nepočítalo.
V úterý 3. října 1780 byl za účasti císaře Josefa II. slavnostně položen poblíž pozdější jaroměřské brány základní kámen pevnosti. Císař, přespav tehdy v Jaroměři, pak se svým doprovodem odejel do Německých Kopist, kde se o týden později, 10. října, zúčastnil slavnosti položení základního kamene k pozdější pevnosti Terezín (datum 6. října, uváděné např. i Doc. PhDr. Andrejem Romaňákem, je chybné; je pravděpodobně následkem přehlédnutí skutečnosti, že údaj na terezínském základním kameni je uveden v římském kalendáři, počítajícím v kalendách, nonách a idách – údaj “VI. ID. OCT.” odpovídá 10., nikoli 6. říjnu).
Materiál na stavbu pevnosti byl dodáván ze širokého okolí. Pískovcové kameny pocházejí především od Dubence a Choustníkova Hradiště (při těžbě byly prý poškozeny i Braunovy sochy v Betlémě u Žirče), dřevo bylo těženo v lesích v okolí Albrechtic nad Orlicí, Dvora Králové nad Labem, Mostku a Náchoda, cihly se pálily nedaleko Jaroměře (dodnes se tam říká Na Cihelnách) a používalo se k tomu (poprvé v Čechách) kamenného uhlí ze svatoňovických dolů. Pevnostní cihly samy se rozměry i hmotností lišily od cihel “obyčejných” (jedna váží okolo 9 a půl kilogramu a její rozměry jsou 3, 6 a 12 palců, tj. čtvrt, půl a jedna stopa) a bylo jich používáno jak ke zdění hradeb, tak ke stavbě objektů uvnitř pevnosti. Odhaduje se, že na stavbu pevnosti jich bylo použito okolo čtvrt miliardy.
Traduje se, že v době největšího provozu cihelen často ležel nad krajem těžký černý dým z komínů jejich pecí, kterým jen stěží prosvítalo slunce, a že tempu produkce cihelen nestačili ani povozníci a jejich povozy, takže od cihelen až ke staveništi stály v několika řadách lidské řetězy, jimiž, podávány z ruky do ruky, byly cihly dopravovány do pevnosti. Je doloženo, že v letech největšího stavebního ruchu vyráběly cihelny okolo 40 miliónů cihel ročně, což znamená průměrnou denní produkci necelých 110 tisíc cihel o hmotnosti přibližně tisíce tun. (Podobným výpočtem lze odhadnout hmotnost všeho zdiva v pevnosti na více než dvě a čtvrt megatuny, přičemž se započtením hmotnosti kamene toto číslo ještě vzroste.)
Stavba probíhala za přísných bezpečnostních opatření sledujících především utajení. Všichni, kdo byli na stavbu pevnosti najímání, přísahali v pleském kostele Svatého Jiljí (stával na návrší v místě dnešního kornišonu, zůstal stát jako jedna z posledních staveb původní vesnice ajeho sakristie sloužila jako “trezor” pro peníze používané při stavbě) věrnost Bohu a císaři a mlčenlivost. Je známo, že u tesaře Ignáce Pabila z Pardubic, který dohlížel na těžbu dřeva u Albrechtic, byly nalezeny neumělé náčrtky části opevnění, což bylo považováno za tak závažné porušení přísahy, že byl jako zloděj pevnostních plánů obviněn z velezrady a 3. prosince 1793 popraven. Jeho tělo pak pro výstrahu všem ostatním viselo až do 21. února 1794 na šibenici.
Když výstavba pevnosti dospěla až ke kostelu (a hřbitovu okolo něj), dva nejcennější náhrobky – epitafy pána z Plesu a Kateřiny Křinecké z Rodova – a zvon z věže byly sejmuty a uloženy. Náhrobky byly později vsazeny do zdi hradebního příkopu kornišonu (říká se tam U Rytíře; pán z Plesu je totiž na reliéfu vyobrazen v lehké zbroji) a po zrušení pevnosti přeneseny do tehdy nové radnice, zvon dodnes zvoní na věži posádkového kostela Nanebevstoupení Páně ve městě.
Stavbu řídil až do druhé půli srpna roku 1793 osobně generál inženýr Duhamel de Querlonde a ještě koncem května následujícího roku podepsal ve Vídni plán kornišonu. Lze předpokládat, že pevnost navštívil také i v roce 1787 s císařem Josefem II. při příležitosti předání pevnosti zemskému vojenskému veliteli.
Po Duhamelově odjezdu do Vídně byl řízením stavebních prací pověřen plukovník Franz Lauer, který původní projekt doplnil o některé další stavební prvky.
Za autora projektu podkopového systému (nejlepšího, který byl kdy realizován) byl dlouho všeobecně považován teoretik pevnostní architektury, profesor vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě plukovník inženýr Maxmilian de Traux, avšak vzhledem k některým pochybnostem (jediný doložitelný člověk toho jména známý v souvislosti s pevnostním stavitelstvím se narodil v roce 1776) se historici kloní k názoru, že i tento projekt je dílem Duhamelovým. Stavbu podzemí pak řídil plukovník inženýr Chastelet, který je pravděpodobně i autorem některých jeho vylepšení, v původních plánech neuvedených. (Další drobné dostavby a přístavby pak probíhaly průběžně po celou dobu existence pevnosti, tak, jak se měnily nároky na obrannou funkci jejích hradebních prvků, a to ať jako jejich vylepšení na základě nových poznatků či naopak, pozbyly-li své obranné důležitosti.)
Většina opevnění včetně značné části podkopového obranného systému se stavěla z povrchu – hradby vznikaly postupným obezdíváním a vnitřním zděním navážené zeminy, přičemž jako první byly zaklenuty a zavezeny pozdější podzemní prostory vnějšího či kasematy vnitřního hradebního valu. Jen v některých úsecích byly chodby raženy ve skále, vesměs opukové. Všeobecně rozšířené tvrzení o účasti kutnohorských havířů a o tom, že jim při práci pomáhali psi, již nosili na popruzích na svých bocích do chodeb cihly a ven vytěženou zeminu, není doloženo.
Zajímavá je i technologie zdění podzemních prostor – uvádí se, že cihly se nespojovaly maltou, nýbrž že se každá položená vrstva cihel prosypala směsí práškového páleného vápna a písku a ta se zalila vodou. Když se vápno – za horka – hasilo, položila se další vrstva, takže cihly se do sebe spekly. Navíc se pak jednou do roka konzervovaly roztíráním směsi okru, vosku a teplého piva po zdech.
Už při projektování pevnosti bylo zřejmé, že posádka (počítalo se s asi dvanácti tisíci muži) se neobejde bez nejrůznějších služeb zajišťovaných civilním obyvatelstvem – od různých drobných řemesel či údržby například výstroje přes zajišťování obživy pro vojáky i pro koně až třeba po důstojnická kasina či celou škálu “dámských” služeb pro manželky a rodinné příslušníky vysokých důstojníků. Císař Josef proto už 9. prosince 1782 vydal osidlovací patent, jímž umožnil stavbu civilních budov a pobyt civilistů v pevnosti. Obojí však bylo podmíněno dodržením poměrně striktních pravidel – stavby musely být budovány podle jednotného územního plánu, nesměly být vyšší než jednopatrové, jejich průčelí musela být prakticky hladká (nesměly například mít balkony, arkýře nebo podobné výstupky) a jejich alespoň přízemní prostory musely odolávat dělostřeleckému bombardování (proto například prakticky všechny domy v pevnosti mají klenuté přízemní prostory a prostory nad klenbami zaplněny jílem), obyvatelé podléhali mnoha ustanovením vojenského režimu a museli například počítat i s tím, že v případě vojenského ohrožení pevnosti budou muset doložit, že mají zásoby na pět měsíců obléhání; kdo by tento požadavek nesplnil, musel by pevnost opustit.
Nicméně první občanské domy v pevnosti byly postaveny až v roce 1790 a další vznikaly prakticky po celou dobu existence pevnosti.
Císař Josef II. stavbu několikrát (1781, 1783, 1784 a 1786) osobně navštívil a kontroloval její postup. (Ostatně epizoda z jednoho pobytu císaře na staveništi je zachycena i v Babičce Boženy Němcové.) Poslední návštěva císaře v pevnosti se uskutečnila v září roku 1787. Tehdy stavba pokročila natolik, že pevnost mohla začít plnit svou obrannou funkci. Josef II. tehdy v pevnosti (poprvé a naposledy) přenocoval, prohlédl obranné prvky a nechal prověřit funkci některých pevnostních zařízení a nakonec slavnostně zemskému veliteli v Čechách generálu Wallisovi předal pevnost do užívání.
Při té příležitosti předal i pozornost svému příteli maršálu Mauritiu Lacymu – v sále pevnostní zbrojnice nechal umístit reliéf z bílého mramoru, znázorňující Lacyho v římské zbroji, a nápis vsazený do kamene, jímž Lacymu děkuje “za jeho radu a vyhledání místa k založení přepevné tvrze”.
Kronikář uvádí, že při prohlídce pevnosti se císař, jsa v dobrém rozmaru, zastavil u hradební zdi a poklepal prstem na jednu z cihel. Když se ho udivený doprovod otázal, co že to činí, Josef odvětil, že zkouší, zda cihly jsou ze zlata. Tím měl narážet na vysoký účet, který byl vídeňskému dvoru za stavbu předložen – částka za stavbu pevnosti dosáhla prý 10 551 141 zlatých a 33 a tří čtvrtin krejcaru.
Na stavbě pevnosti se vystřídalo celkem asi 20 tisíc lidí, z toho okolo 11 tisíc vojáků. Víme-li, že pracovali za denní mzdy od 6 krejcarů (dozorci) přes 12 (nádeníci) a 30 krejcarů (vojenští zedníci) až po 45 krejcarů (civilní tesaři), což představuje něco mezi přibližně jedním a půl až deseti zlatými měsíčně, pak si při velmi hrubém přepočtu výdělků na dnešní poměry můžeme částku zaplacenou za pevnost představit v řádu dvou až tří desítek miliard korun.
Dostavba pevnosti však pokračovala – pozvolnějším tempem, neboť úmrtím Fridricha II. v roce 1786 nebezpečí pruského útoku poněkud pozbylo na aktuálnosti – ještě asi tři roky. V této době byly dokončeny především práce na podkopovém obranném systému, dobudována dělostřelecká reduta Brdce, hlavní strážnice, muniční sklady v pevnosti i na návrších na Libinách v týlu pevnosti a zprovozněno všech sedmačtyřicet pevnostních studní. Definitivní konec stavebního ruchu, odstranění všech stavebních zařízení a odchod stavebníků z pevnosti (pokud se tam mezitím neusídlili) se předpokládá někdy na přelomu let 1790 a 1791. Nicméně i potom se stavělo. Například pevnostní kostel Nanebevstoupení Páně vznikal v letech 1805 až 1811, novorenesanční radnice (jako jediná se vymyká jinak všudypřítomnému klasicistnímu a empírovému slohu) se město dočkalo až v letech 1884 až 1886.
V úplnosti však pevnost nebyla vybudována nikdy. Předpokládalo se totiž, že některé obranné prvky – zejména například předsunuté miny ve směrech, odkud se útok považoval za málo pravděpodobný – by se dokončovaly až při hrozícím nebezpečí napadení.
Kaiserliche und Königliche Pless Festung (císařská a královská pevnost Ples, jak se oficiálně nazývala), tak po více než čtvrtstoletí od zrodu prvních plánů a po deseti letech prací přestala být stavbou a začala žít svým každodenním vojenským – i neméně bohatým civilním – životem.
Její zakladatel se toho však nedožil – císař Josef II. 20. února 1790 zemřel.

Pevnost po dokončení

Zbývá dodat, že pevnost byla při korunovaci Leopolda na českého krále v roce 1791 povýšena na královské svobodné město a 16. března 1793 císař František rozhodl, aby se napříště “k slavné památce svého vystavitele, jeho císařské a královské Milosti nejmilejšího Pána strýce Císaře a Krále Josefa Druhého” jmenovala (Kaiserliche und Königliche) Josefstadt (Festung) – císařské a královské pevnostní město Josefov.
Pevnost nikdy neposloužila svému účelu, nikdy o ni nebylo bojováno, nikdy se nemusela bránit obléhání či útoku. Její vojensko-strategický význam vzhledem ke stále zdokonalované strategii a taktice vedení boje den ode dne klesal, a když ji v létě 1866 pruská vojska, postupující tudy do vnitrozemí, obešla, vědouce, že při svém způsobu boje si poradí s obránci i při střetu na otevřeném bojišti (ačkoli se v této souvislosti spekuluje i o zradě), předznamenalo to její zánik.
Pevnost byla v roce 1888 zrušena.
Vojenská posádka ve městě sice zůstávala i nadále (v letech 1890 až 1908 zde sídlilo jedno ze třinácti sborových velitelství), za první světové války zde byl obrovský, téměř padesátitisícový zajatecký tábor a rakouská armáda většinu hradebních staveb stále střežila (protože jich využívala k výcviku či jako skladových prostor a protože nakonec byly jejím majetkem), avšak přestala pravidelně udržovat, takže objekty začaly poznenáhlu chátrat.
Tento proces nabyl aktivní podoby v letech po osvobození, kdy se Josefov po vzoru nedalekého Hradce Králové chtěl zbavit svých hradeb, aby se tak otevřel průmyslovému rozvoji. Ačkoli pobouráno, rozebráno či zavezeno zeminou bylo poměrně dost, prakticky všechny hradební stavby nebo jejich podstatné části (s výjimkou pevnostních bran – ty byly zbourány ještě za Rakouska okolo přelomu století a ze tří z nich zbyla pouze torza, čtvrtá byla rozebrána zcela) dosud stojí, byť jsou nepřístupné zasypány v zemi (z povrchu zcela zdevastovaná je například dělostřelecká reduta Brdce, mimochodem zrušená jako první, už někdy v padesátých letech devatenáctého století, po čtyřech dodatečně projektovaných a postavených lunetách v předpolí zbyly vesměs jen terénní nerovnosti).
Teprve další téměř celé století po zrušení pevnosti, někdy po roce 1970, začal zájem řady místních obyvatel o pevnost a hradební objekty přerůstat v aktivní snahu o její záchranu. A tak za poslední léta začala pevnost – zprvu velmi, velmi pozvolna – znovu dorůstat do své někdejší podoby. To, že nikdy nebyla dobývána, ji zachovalo okolo půldruha století neporušenu, příliš devastačních rozměrů nenabyly ani snahy města vymanit se ze sevření hradebních valů mezi světovými válkami, takže se nabízí příležitost vrátit rekonstrukcemi autentickou tvář většině vojenskohistoricky hodnotných pevnostních celků.

V čem je pevnost výjimečná

Největší současná hodnota Josefova spočívá v tom, že byl zachován jako pozdějším vývojem relativně nepříliš poškozený urbanistický a architektonický celek a jako takový zůstal (a nejspíš už navždy zůstane) víceméně uceleným dokladem vojenského fortifikačního (opevňovacího) stavitelství posledních let osmnáctého století a komplexu různých vrstev městské klasicistní a empírové architektury konce osmnáctého a první poloviny devatenáctého století, komplexu, který není – s výjimkou dodatečných kosmetických úprav (pod nimiž ovšem zjevně trvají původní slohové dispozice) a s výjimkou novorenesanční budovy radnice – ve městě uvnitř hradeb prakticky ničím narušen.
V době svého vzniku se však pevnost mohla honosit několika drobnými, avšak významnými prvenstvími, z nichž mnohá zůstala (ve středoevropském měřítku zcela bezpochyby) unikáty.
Při projektu opevnění bylo měrou do té doby jinde neexistující využito terénu a projekt mu byl dokonale přizpůsoben. Lze například předpokládat, že obranná “funkce” velmi atypického kornišonu, nad níž mnozí znalci pevnosti často hloubali, spočívala prostě v tom, že na tom místě (tvořilo střed někdejší vesnice Ples) zkrátka byla kamenná vyvýšenina, kterou bylo nutno buď odstranit a zarovnat do požadované geometrie koliště, anebo ji zahrnou do opevnění se všemi náležitostmi, a to i přesto, že při nástupech vojáků k jeho povrchovým i podzemním obranným pozicím bylo lze předpokládat určité komplikace. Důsledkem je, že těmto komplikacím projektant předešel navržením speciálních, zcela nových a jinde se nevyskytujících stavebně-obranných prvků.
Průkopnická byla také myšlenka opatřit vnitřní obvod hlavního hradebního valu okruhem kasáren, jejichž střechy se v sousedství kurtin svažovaly pouze dovnitř pevnosti; z pohledu útočníka bylo vidět svislé víceméně hladké neomítnuté cihlové zdivo vyčnívající nad kurtiny, o němž se útočník, netuše nic o podobě pevnosti zevnitř, mohl domnívat, že se jedná o stěnu dalšího hradebního valu, nanejvýš opatřenou ostěními průhledů do jeho kasematních prostor. Krovy těchto (takzvaných jednoduchých, podle zmíněných půlstřech) okružních kasáren bylo údajně možno v případě potřeby snést a odkrytých půdních prostor použít pro účely obrany. Snad prý i proto měla zůstat prostranství v sousedství bran nezastavěna.
Podobně byly zevnitř vnitřního hradebního valu korunní pevnosti postaveny takzvané paradosy (“zazádě” – analogicky k výrazu parapet, který znamená předprseň), které jsou vlastně prodloužením kasematních prostor v kurtinách směrem dovnitř pevnosti.
Významným detailem, znesnadňujícím útočníkovi jednu z případných závěrečných etap dobytí pevnosti, je geometrie cest v okolí pevnostních bran. Při pohledu z vnějšku pevnosti stojí (stála) brána a s ní celá kurtina průčelím kolmo k ose přístupové cesty.) Útočník neměl důvod v tom hledat cokoli zvláštního. Avšak osa cesty se hned za branou lomila, v úhlu o to ostřejším, o co exponovanější obranné postavení brána zaujímala – nejvíce v korunní bráně ze severu a v novoměstské z jihu. (To ovšem vzhledem k tomu, že od dob zboření bran na přelomu století byly mosty přes příkop zasypány a cesty rozšiřovány a napřimovány a že prostranství v bezprostředním okolí někdejších bran byla upravována a často zastavěna, není už dnes na první pohled zřetelné.) Účel tohoto opatření by zřejmý – kdyby totiž dobyvatel vyvíjel útočnou činnost proti bráně, například střelbu přes hradební val, zasáhla by prostor mimo cestu, zatímco na cestě, směřující z pevnosti k bráně zešikma, by mohli obránci útokem neohrožováni zformovávat své síly.
Pravděpodobně nejpozoruhodnějším na pevnosti je však její podkopový obranný systém. V podobě, v jaké byl proveden v této pevnosti, není znám nikde jinde. Dokonalejší a důmyslnější systémy obranného podzemí sice vyprojektovány byly, realizace se však už nedočkaly.
Podkopový obranný systém sestává ze dvou kategorií obranných prvků. Jsou jimi jednak takzvaná střelecká galerie (slova galerie bylo v době stavby používáno v původním významu chodba a zejména v tomto spojení se výraz za dobu existence pevnosti zcela vžil) a jednak miny, správněji kontraminy (byly budovány zejména jako obrana proti minám útočníkovým).
Střelecká galerie je chodba obepínající uvnitř vnějšího hradebního valu a kryta kontreskarpovou (viditelnou při pohledu z pevnosti ven) zdí celý hlavní a většinu ostatních hradebních příkopů (vyjma opevnění ostrova – to jako jediné v pevnosti podkopáno není) a střílnami v kontreskarpě, prolomenými bezprostředně nade dnem hradebního příkopu, umožňuje obráncům postřelovat příkop útočníkovi do zad.
Miny jsou necelý metr prostorné komůrky pod kolištěm a často i v podzemí dalších hradebních objektů vnějšího hradebního valu určené k tomu, aby po nabití (respektive přebití) střelným prachem, po utěsnění a odpálení doutnákem z bezpečné vzdálenosti destruovaly útočníka při zákopovém nebo podkopovém přibližování. Přístup do nich je nástupovými brankami z hradebního příkopu, tedy přes střeleckou galerii, spletitou, avšak důmyslně a účelně navrženou soustavou komunikačních galerií (spojovacích chodeb) a nakonec rozvětvením minových chodeb. Minové chodby nejdále v předpolí jsou navíc navzájem propojeny takzvanou envelopní galerií.
Podzemí je doplněno o řadu účelových prostor (příruční muniční sklady se strážními předprostorami, stanoviště velících poddůstojníků) a o trativodnou soustavu. Jednotlivá patra chodeb jsou vertikálně propojena odvětrávacími šachtami, podzemí bylo osazeno několika tisíci oplechovanými brankami, které měly sloužit jednak k uzavírání sektorů zamořených zplodinami výbuchů a jednak zabránit útočníkovi v pohybu pod zemí, pokud by se do chodeb prokopal.
Čela minových chodeb zároveň měla sloužit za stanoviště naslouchačům; vojákům, z jejichž hlášení o zvucích vydávaných zákopovou nebo podkopovou činností útočníka mohli velitelé určovat místa a směry, ze kterých hrozil útok nepřátelských sapérů (budujících povrchové zákopy) nebo minérů (prokopávajících se k pevnosti pod zemí).
Ostatně celá řada dalších podzemních i nadzemních obranných prvků této pevnosti je domyšlena a uzpůsobena pro obranu v situacích, o nichž se ani nepředpokládalo, že by k nim kdy za bojů o pevnost mohlo dojít. Avšak právě takové prvky zvyšovaly hodnotu pevnosti. Odpovídalo to tehdejším způsobům vedení boje o pevnost – nejeden velitel dobyvatelských vojsk považoval obléhanou pevnost za vítanou příležitost k prověření svých vojevůdcovských schopností. A nezřídka se stávalo, že když zhodnotil, že se blíží okamžik rozvratu obrany pevnosti, takže by ji bojem zblízka překonal, s velitelem pevnosti bez zášti dohodl, jaké útočné operace ještě provede, než potom přijme kapitulaci obránců. A naopak – usoudil-li, že obranné zabezpečení pevnosti je nepřekonatelné, od obléhání a dobývání upustil.
Pevnost Josefov byla v době po svém vzniku tehdejšími prostředky nezničitelná. Za nedobytnou byla totiž považována každá pevnost, jejíž dobývání by trvalo déle než tři měsíce (a jejíž posádka by po tu dobu přestála obléhání). Bylo spočítáno, že při nasazení reálného počtu vojáků na straně útočníka (ten počet souvisel například se zásobovacími možnostmi obléhatelů – dosažitelný okruh dodavatelů se totiž s přibývajícím počtem mužů daleko dříve vyčerpal) by dobytí pevnosti Josefov trvalo pravděpodobně déle.
Pevnost přesto jistý účel splnila – na dlouhé desítky let přinesla kraji mír.
(Ačkoli se vnucuje otázka, zda větší zásluhu na tom nenese zmíněná smrt ambiciózního a neústupného Fridricha II. v roce 1786. V tom případě by totiž pevnost Josefov byla pozbyla svého stěžejního významu už rok před svým dokončením…)

(c) Miloš Knetl, 2001

Literatura:
Čermák, Ladislav, Ráboň, Martin, Svoboda, Tomáš, Pevnosti. Společnost přátel československého opevnění, Brno – Náchod 1995.
Doubrava, David, Historické důvody stavby pevnosti Josefov. Pracovní tisk, Josefov 1994.
Doubrava, David, Úvod k výkladu průvodce pevností Josefov. Rukopis.
Honl, Ivan, Přehled stavebního rázu Josefova. In: Minulostí Jaroměře, 2. svazek, MěNV v Jaroměři, Jaroměř 1971.
Knetl, Miloš, O josefovském podzemí. Soukromý tisk, Praha 1996.
Krameriové, V. M. a V. R., Kniha Josefova. Evropský literární klub, Praha 1941.
Lederer, Max, Těmín, Jaroslav, Večeřa, Fr., Provedu Vás Josefovem, Jaroměří a okolím. Fr. Večeřa, Josefov 1936.
Mertlík, Pavel, Generál Querlonde – stavitel Josefova. In: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři I. 1996, Městská knihovna a Městské muzeum v Jaroměři, Jaroměř 1996.
Mertlíková, Olga, Císař Josef II. a Josefov. Městské muzeum v Jaroměři, Jaroměř 1991.
Mertlíková, Olga, Josefov. Městské muzeum v Jaroměři, Jaroměř 1987.
Mertlíková, Olga, Příspěvek k historii minových chodeb v Josefově. In: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři I. 1996, Městská knihovna a Městské muzeum v Jaroměři, Jaroměř 1996.
Mertlíkovi, Olga a Pavel, Obranný systém pevnosti Josefov. Jaroměř.
Novák, Václav, Pevnostním městem Josefovem. Městský úřad v Jaroměři, Městská knihovna v Jaroměři, Klub přátel Josefova, Jaroměř 2000.
Prokešová, Vlasta, Pevnost Josefov. Muzea náchodského okresu s odborem kultury ONV, Česká Skalice 1972.
Romaňák, PhDr. Andrej, Pevnost Terezín. FortPrint, Dvůr Králové 1994.
Slavík, Jiří, Fortifikační památník a hraniční kameny Josefovské pevnosti. In: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři I. 1996, Městská knihovna a Městské muzeum v Jaroměři, Jaroměř 1996.
Veselý, Pavel, Proč vznikla pevnost Ples; Josefov a léto 1866; Bastionové pevnosti v pozdějších vojenských konfliktech. Soukromý tisk, Josefov nad Metují 1996.
Vondráček, Radim, Josefov – symbol jedné epochy. Paideia, Praha 1991.
Zhodnocení památkového významu městské památkové rezervace Josefov. Autor, vydavatel ani rok vydání neznám.